Postmoderní věk

Mnoho lidí si dnes stěžuje na velký mravní úpadek, ale málokdo z nich si uvědomuje, že je to něco, co bylo dávno předpovězeno a co se stát musí, proto, aby svět mohl být očištěn. Proč? Protože teprve, když všechny nečistoty vyplovou na povrch, bude je možné sebrat a odklidit. Je hloupost nadávat na věci, které se nám nelíbí. Je lepší se to pokusit změnit. Věřím, že tak to má být. I negativní věc má ve skutečnosti pozitivní význam. Nic není černé nebo bílé. I když neznáme smysl toho všeho.

Věk relativismu a individualismu

Žijeme ve zvláštních časech, kdy se vše globalizuje, protiklady se přitahují a spojují, až to vypadá, že celý svět bude jednou jedna velká globální vesnice. Ekonomicky, nábožensky i politicky... Žijeme v podivné době, ve které se kapitalismus mísí se socialismem a hodnotami EU, politická pravice s levicí, náboženství s ideologií, konzervativní hodnoty s liberálními, teroristé s "bojovníky proti terorismu" a demokracie s totalitou. V době kdy morálku a tradice nahrazuje jakási nová - postmoderní univerzální ideologie, postavená na toleranci, lhostejnosti, rovnosti a obchodu.

V bláznivé době, kdy se zdá být vše jakoby jen divadlem pro veřejnost. V době globalizace, ve které se stírají všechny rozdíly a vše se spojuje dohromady. Do komunistických zemí nám vtrhlo kapitalistické hospodaření a do kapitalistických zemí socialistické způsoby vlády. Není daleko doba, kdy soudruzi z Číny možná předběhnou USA i EU a kdy se na nás budou chodit dívat jako na poslední skanzen demokracie, kde vše probíhá demokraticky, ale strašně pomalu. Vše se jakoby míchá a co z toho vyleze, zatím nevíme.

A došlo by vlastně u nás v roce 1989 k revoluci, kdyby tenkrát náš ekonomický růst byl rychlejší a měli bychom se stejně dobře jako na západě? A navíc kdybychom mohli tak svobodně cestovat jako dnes Číňané a Rusové? Byla naše revoluce více výrazem touhy po svobodě nebo spíše touhy mít se ekonomicky lépe? Je docela možné, že kdybychom se tehdy měli lépe, než na západě, klidně bychom se spokojili i s autoritářským režimem, kde není nutné nic demokraticky a zdlouhavě řešit a osvícený vůdce nám rovnou ukáže, jak a co máme dělat. Myslím si, že většinu lidí politika vůbec nezajímá a jejich jediným zájmem je se mít prostě dobře a to, aby země prosperovala - bez toho, aby se museli sami politicky angažovat. Možná je to utopické myšlenka, ale myslím si, že je to zcela přirozené. Určitě je nesmyslné k demokracii někoho nutit. Je totiž otázka, zda i demokracie a občanská společnost nejsou také jen utopií.

Žijeme v době relativní, kdy politická korektnost podporovaná elitami usiluje o to, aby nová pravidla byla nikoli ve prospěch společnosti, ale ve prospěch individua. Jinými slovy tradice nazývají tito „zlepšovatelé“ pohrdavě „stereotypy“, jakoby pilíře, na nichž je postavena naše společnost nic neznamenaly. Jenže důraz na individualismus je jen opačným extrémem důrazu na kolektivismus. Je to jen opačná strana mince, kterou nazýváme komunismus. Tam, kde platí individualismus a relativismus, tam v podstatě nic neplatí. Jen konzum, mamon, egoismus, bezohlednost a spotřeba. Honba za pozlátky, věcmi a za nejúžasnějšími zážitky, které chceme sdílet s co největším počtem lidí, třeba na druhém konci světa. Nakonec i Bůh je privatizován, stává se předmětem ideologie a i s duchovních věcí jsou někdy jen obchodní artikly. Politický boj se redukuje na boj mezi nálepkami, které označují pytle názorů, které druhá strana nechce vyslechnout, natož s těmi lidmi vést dialog. Každý má svoji vlastní alternativní pravdu. Není potom i pravda vlastně individuální a relativní?

Zdá se, jakoby západní společnost, které propadla mamonu a ideologii korektnosti ve snaze se co nejvíce zmodernizovat, ve skutečnosti sama sebe likvidovala. Uvěřili jsme, že demokracie je to jediné, co nás může dovést ke světlým zítřkům, jenže tam, kde vládne hloupost je i ona bezzubá a k ničemu. Dobrá jen k tomu, aby si s ní ti, kteří touží vládnout autoritativně, vytřeli podlahu. Jsme přesvědčen o tom, že to se také stane – ostatně tak to stojí nejen v biblických proroctvích.

Kráčíme přímo do náruče velkého bratra a nejenže nám to až tak nevadí, ale dokonce rádi. Toužíme po jeho lásce, bezpečí a prosperitě, kterou si myslíme, že nám dá. Jako ovce, vedené na porážku. Vzdáváme se dobrovolně svého soukromí, ochotně mu svěříme a sdělíme o sobě vše, pošleme mu i své intimní fotky a videa. Věříme, že tak si za to koupíme jeho přízeň a sami sobě dokážeme, že na to máme. (Samozřejmě trochu přeháním, ale stále více lidí má zřejmě ten pocit, především mladí, kteří svůj smysl života nachází v jeho náruči). Zkrátka toužíme po odezvě, kontaktu a sdílení, rozdíl je jen v tom, že jsme důvěrný a osobní vztah vyměnili za ten globální, anonymní a neosobní. Často to zjistíme, když vyrosteme z puberty, ale někdy se toho nezbavíme po celý život. Stále máme pocit, že se musíme před celým světem odhalovat, abychom získali uznání.

Jakoby se celý svět spojoval v úžasnou globální jednotu, ve které si však každý žije svůj vlastní život, který sice sdílí s půlkou světa, ale ve skutečnosti ho nikdo neposlouchá. Ve světě, kde se pravda a morálka dostala někam za horizont postmoderní doby, mezi věci, které jsou relativní - a tudíž nejsou podstatné a nikoho nezajímají. Anebo skutečně nejsou podstatné a vystačíme si s ideologií a technickým vývojem? Pak už je ale v podstatě jedno, jaká je to ideologie, protože je to vždy jen ideologie.

Konec světa a Nový věk

Je to pohodlná cesta, která ale nevede nikam jinam, než k tomu, co nám říká o konci světa Bible. Tedy to, že se každý bude muset nakonec klanět jedné šelmě, která ho označím svým kódem, bez kterého nebude moci nic prodávat ani nakupovat, žádné služby, ani věci. Vlastně nebude mít žádná práva. Tak jednoduché to je a jasné, Jediné otázky, které zůstávají jsou kdy to bude, jak proběhne konec světa, jak nastane nový věk? Sehrají v tom nějakou úlohu mimozemšťané a odhalení jejich přítomnosti? Uskuteční se takový návrat "bohů", jak předpověděli už staří Mayové? Co myslel Nostradamus válkou mezi východem a západem na konci tohoto starého světa? Spojí se Rusko s Čínou a zavedou svůj totalitní režim? Nebo se k nim dokonce přidají i Spojené státy a Evropa a půjde o globální spiknutí? A jakou roli v tom hrají Ilumináti nebo svobodní zednáři? Dojde k tomu postupně nebo náhle pod vlivem nečekané globální krize?

Svět alternativních hodnot a pravd

V režimu, ve kterém funguje vláda pevné ruky je vše dopředu dané a každý ví, co může očekávat, kdo je podporován a kdo je v nemilosti. V demokracii to jasné není, tam vládnou všichni, kteří se právě dostanou k moci a tak trochu zároveň nikdo. Demokracie má být zárukou toho, že nikdo nemůže uchopit moc sám pro sebe a všichni mají právo se na vládě podílet. Dnešní boj mezi demokracií a autoritativním stylem vlády (nebo chcete-li mezi liberální a řízenou demokracií či mezi východem a západem) vidím do jisté míry také jako boj o hodnoty. Boj mezi zbytkem tradičních hodnot s novými, neo-liberálními hodnotami, které mění význam základů naší společnosti, jakými jsou manželství a rodina.

Tyto pojmy mají být v v době Nového světového řádu zcela redefinovány a nahrazeny falešným výkladem. Jak jinak - ve jménu demokracie a pokroku. Boj za demokracii a za lidská práva je přesně to, co ti, kteří bojují proti tradičním hodnotám, používají jako argument. Můžeme se sice demokraticky rozhodnout naše hodnoty vyměnit za jiné a můžeme se i demokraticky rozhodnout demokracii zcela zrušit - ale tak sami sebe vháníme do propasti... Demokracie je tak jen do jisté míry vlastně hra a může tu být někdo třetí, kdo může systém demokracie využívat jako loutkové divadlo a být vůdcem na pozadí. Takže věříme, že si vládneme sami, ale ve skutečnosti je to do jisté míry sebeklam.

Zatímco o konspirační teorii o mimozemšťanech můžeme spekulovat, o existenci skutečné demokracie bych pochyboval. Demokracie totiž předpokládá morálku všech, to znamená, že skutečná demokracie je spíše utopie - podobně jako komunistický ideál. Často ti, kteří se na ní nejvíce odvolávají, jsou nejméně ochotni ji akceptovat. V zájmu každého je vždy si jí ohýbat ke svému obrazu, vždy si pravdu přizpůsobovat ke svému obrazu, takže prostě nejsme schopni přesně určit, co je záměrné ohýbání pravdy a manipulace, co je pouze názor nebo co je výklad, kterému dotyčný chce věřit. S trochou nadsázky by se dalo říci, že i ti, co nejvíce bojují proti manipulacím a lživým zprávám, se do toho zamotávají a sami se stávají šiřiteli alternativních pravd, protože jsou ve spárech jakéhosi stihomamu, takže vidí ďábla i tam, kde třeba vůbec není… Ostatně, kdyby existovala morálka všech, neexistoval by možná ani žádný politický boj. Nebylo by ho třeba. Společnou řeč by bylo vždy snadné najít. Navíc by ani nikdo neměl potřebu demokracii nutit někomu jinému v nějaké jiné společnosti nebo světě.

Takové zásahy jsou naprosto nepřípustné - zasahovat do svobodného vývoje jiných společností je vyloučeno - bylo by to bráno jako hrubé porušení Božích zákonů. Proto mimozemšťané nemohou - bez svolení našich nejvyšších představitelů - navázat s lidstvem oficiální kontakt. Odvolávají se totiž právě na tento zákon nezasahování. Proto nepřicházejí, aby lidstvo osvobodili a aby na Zemi zavedli spravedlivý režim, tak jako to často děláme my v jiných zemích i v případech, kdy to není opodstatněné. Mohou zasáhnout jen, pokud k tomu dostanou povolení od nás nebo by naše konání ohrozilo je či okolní vesmír a jinou civilizaci a společnost. Vyčkávají proto, až nastane jedna z těchto verzí.

Nový svět

Jak vznikl svět a my a proč? Co je vlastně ten duchovní vývoj? To jsou věci, na kterých jsem uvažoval už kdysi dávno a vlastně nikdy mě nepřestaly úplně zajímat. Tam, kde chybí fakta a důkazy ale často mohou být jen dedukce, Bible, proroctví, věštby, hypotézy a konspirační teorie. Přesto ne vždy přitažené za vlasy, ale dávající dohromady zajímavé teorie, které nelze jen tak zavrhnout jako nesmysly, na kterých určitě nic není.

Na tomto webu jsem se pokusil nashromáždit a dát do souvislostí všechny dostupné informace o mimozemšťanech a jejich poselstvích pro budoucí Nový věk, která byla postupně od konce 40. let předávána lidstvu prostřednictvím kontaktních osob s tím, co známe z Bible, ze Starého i Nového zákona. Je toho opravdu hodně, proto jsem se snažil vytáhnout to podstatné a spojit vše do formy dialogu, který samozřejmě není vždy autentický (pokud tedy ovšem je vůbec někdy autentický). Leckomu se tyhle věci mohou zdát jako nesmysly, pokud se však na to podíváte mnohem podrobněji a déle, najdete souvislosti a zjistíte, že na tom možná něco je. Samozřejmě, že jsou to všechno jen konspirace, vzhledem k tomu, že zdroje, ze kterých uvedené informace pocházejí, nejsou většinou dostatečně relevantní a často jsou zcela neověřitelné.

Závěrečná část tohoto webu se týká informací ohledně konce tohoto světa, transformace a začátku nového věku lidstva. Shrnutí a zamyšlení nad probíhající duchovní transformací, globalizací, projektem někdy zvaným Nový světový řád a jeho osudem, včetně poselství mimozemských lidí, která se týkají událostí konce věku a transformace. Ovšem i tyto události popisuje i Bible a další proroctví.

Na téma konce věku (nebo chcete-li konce světa), špinavé politiky, nechutného boje o moc či krize demokracie a našich hodnot bylo napsáno a řečeno už mnoho, ovšem varovná slova stejně ti, kteří by je měli slyšet neslyší - jak se dá předpokládat, zesměšňují je, neberou vážně a pokládají za smyšlené konspirace. Žijeme v době plné změn, svět se sice řítí do temnot a jednou přestane existovat v současné podobě, to ale neznamená důvod k pesimismu. Není to nic překvapivého a tak to bylo již dávno předpovězeno. Jednou bude tento svět minulost a my budeme mít možnost ohlédnout se zpět a poučit se z toho, co všechno jsme udělali špatně a mohli udělat jinak.

Kdy nastane konec světa? To samozřejmě nikdo neví a nakonec, jak nám říká i Bible - o onom dni a hodině neví ani andělé v nebi, jen Bůh sám. Jen o ví, kdy události naberou spád a dostanou svět do bodu, ze kterého už není návratu - jen on ví, kdy v tomto okamžiku zasáhne. Určitě to bude událost, jakou nikdy svět neviděl. Dále nám Bible říká, že nikdo sice neví přesně, kdy k tomu dojde, ale můžeme to odhadnout podle znamení doby (asi, jako když vidíme, že se blíží mraky, je šance, že bude pršet...)

Svět má být rozdělen mezi několik světových hráčů (pět šelem), kteří budou ovládat a kontrolovat lid, soupeřit mezi sebou a nakonec donutí každého člověka, aby poklekl před největší šelmou, jejíž číslo bude muset mít každý na ruce nebo na čele a bez toho nebude nikdo moci nic kupovat ani prodávat. Znamená to tedy úplnou globální totalitu, ve které bude každý pod kontrolou a nebude moci udělat nic bez kontroly, příkazu a rozhodnutí elity. Samo posuďte, jestli se k tomu blížíme... Na druhou stranu nám však Bible říká, že v onom samotném kritickém bodě se bude zdát, že nic nehrozí a že k tomu dojde z ničeho nic, aniž by zrovna v ten den někdo něco takového očekával. To znamená, že budou všichni postaveni zřejmě před již hotovou věc.

Tady a teď

Tolik Bible. A protože nevíme s určitostí nic dalšího, můžeme jen spekulovat a konspirovat. A jen spekulace a konspirace na toto téma samozřejmě najdete i zde. V každém případě, to, co má přijít sice nemusíme přesně znát (nakonec se těchto věcí vůbec nemusíme ani dožít) a není to důležité, co však důležité je - být připraven a bdělý. Může to být samozřejmě kdykoliv - ostatně stejně jako náš odchod na druhý břeh. V tomto světě nejsme ve skutečnosti doma, nejsme tu na práci, ani na dovolené. Jsme tu na zkušené, na praxi, na misi, ať už věříte, že jste si to vybrali sami nebo že vás někdo poslal. Udělal jsem vše, co bylo třeba, nezapomněl jsem na nic, zachoval jsem se správně?

To jsou otázky, které by nás měly vždy doprovázet a nutit nás k pravidelnému účtování tak, aby nás nepřekvapil konečný účet, který budeme muset zaplatit tak jako tak, i když na to nebudeme mít - vyjde to ovšem draho a cena může být i nejvyšší. Asi jako když nakupujeme v supermarketu - také neházíme do koše vše co vidíme, bez ohledu na naši peněženku a naše potřeby. Přesto často v životě jednáme právě tak a bez rozmyslu. Nezajímá nás, co bude po nás, ani co bude po našem životě tady. Přitom je to naprosto rozhodující proto, aby byli spokojení ti, kteří zdění náš svět, stejně jako my sami, až odsud odejdeme. Jaký svět připravíme naši potomkům a jaký sami sobě po svém odchodu? Peklo nebo ráj?

Většinou asi nic tak extrémního, ale spíše očistec a trable - přitom zbytečně a mnohdy by stačilo jen začít trochu přemýšlet a přijmout odpovědnost. Svoboda, práva pro každého, demokracie – to je jedna věc, ale druhá - ještě důležitější je právě morálka a odpovědnost. Bez toho ve skutečnosti žádná demokracie neexistuje – pouze proklamace. Ostatně jako demokratická se označuje kde jaká strana a stát, i když k tomu má daleko. Včetně Evropské unie a jejích hodnot, které jsou spíše proklamací, než reálným faktem. Ostatně to je právě to, co unii ohrožuje nejvíce – žádný vnější nepřítel, ale vnitřní. Rusko ani Čína určitě přátelé nejsou a jde jim především o své zájmy, ale určitě nejsou ani těmi, kdo jednou způsobí její rozklad. Myslím, že to bude podobné jako se slavnou Římskou říší. Ani její rozklad nezpůsobili nájezdy barbarů zvenčí – ti jen dokonali dílo a rozebrali si ji. Byl to vnitřní nepřítel, amorálnost, politický úpadek, chaos…

Věk ideokracie

Nepřítel se vždy hledal venku – ne ve vlastní hlouposti. Jenže – čím je člověk hloupější, tím více hledá vnější nepřátele. Chybí mu moudrost, která by mu umožnila, aby se zamyslel sám nad sebou a protože to neumí, je mu jasné, že za jeho neúspěch vždy může někdo jiný. I kdyby mu stokrát někdo vysvětloval, že si za to může sám, není to nic platné, právě proto, že je hloupý a natvrdlý, vůči pravdě slepý a hluchý. Tito lidé ve skutečnosti o žádnou pravdu nestojí a chtějí věřit tomu, co jim vyhovuje. Nakonec, i kdyby to byla úplná blbost, vždy si najdou důvod, proč je to či ono dobrá věc. Někdo kdysi řekl, že demokracie je systém, který dává práva všem a v důsledku toho se nakonec k moci dostávají idioti a ti, kteří mají nejhorší morální kvality až demokracii ukončí. Jiný slovy je demokracie had, který požírá od ocasu sám sebe. Proč? Protože demokracie je pouze nástrojem, nikoliv smyslem. Na jednu stranu tak vláda osvíceného panovníka je lepší, než demokracie, na druhou stranu je demokracie zase lepší, než vláda panovníka neosvíceného či šíleného. Máme tu sice celou soustavu protivah a brzd, ale upřímně řečeno se domnívám, že jsou to jen brzdy, které degeneraci zpomalují, ale nikdy tento proces nemohou zastavit. Jestliže jsme si před 30 lety mysleli, že demokracie se bude už jen vyvíjet a růst, byla to naivní představa. Naopak jsme dost možná v poločase rozpadu, než se vytvoří nový světový systém.

Máme liberální demokracii, proč bychom tedy i blbost nemohli nabízet jako prospěšnou či pokrokovou věc nebo na ní dokonce nepostavit celou ideologii? Proč by čtverec nemohl být kulatý a proč by černá nemohla mít bílou barvu? Bylo by to fér, protože prý i významy slov, na kterých trváme, jsou vlastně jen naše stereotypy a to není korektní. Co je to pravda? Každý má svojí. Co jsou to fakta? I ta může mít každý svoje. Pokud si něco nemůžeme ověřit sami, musíme vždy důvěřovat zdroji – v 99% případů je náš svět postaven na důvěře a na tom, čemu chceme nebo nechceme věřit. Vše se dá ale tvarovat, nabízet a prodávat a neexistuje jiná obrana proti tomu, než zdravý rozum. Nikoli však „kritické myšlení“, jak se dnes učí, ale zakotvení ve tradičních hodnotách – protože když chybí tradice a kontinuita, může být i kritické myšlení k ničemu a může vést jen k technokracii, relativismu a zpochybňování všeho, protože kriticky uznáme, že si vše zaslouží kritiku. Nebo vede k tomu, že víra je nahrazována ideologií a stává se ideologií.

Máme tu totiž jen tři pilíře – víru, ideologii a pragmatismus. Samotná víra nebo samotná ideologie může vést k fanatismu, zatímco samotný pragmatismus vede k technokracii bez ducha. Jakmile dojde k narušení rovnováhy všech pilířů, hrozí nám hloupost a degenerace, což je i dnes aktuálním problémem. Kritické myšlení nutně předpokládá vztah k hodnotám a když jsou přítomny alespoň v zárodku, můžeme je znovu najít i rozumem. Naproti tomu bez hodnot je i kritické myšlení manipulovatelné, dokonce tak, že i rozumní a vzdělaní lidé se mohou stát blázny, jejichž rozummy jsou brány za bernou minci. Sami sebe se potom ptáme - dělají si tito lidí legraci z jiných nebo jim to opravdu hrabe? Manipulují jinými, nebo jsou sami zmanipulovaní?

Hloupost se stává něčím, co nám vlastně vyhovuje, protože nám umožňuje mít na všechno právo. Umožňuje nám se obklopit falešným světem, bublinou, která je vytvořená přímo pro nás. Tak žijeme ve světě bublin a často věříme jen těm, kdo nám přikyvují a utvrzují nás v našem názoru a ve světě internetu není problém takvé duše sehnat, ba dokokce mít i velmi mnoho takových podporovatelů, kteří mohou člověka utvrzovat o jeho blbosti. I když se může zdát, že je to velmi příjemné, ve skutečnosti takto žijeme v sociálních bublinách, které do žádné interakce nevstupují, pouze do sebe narážejí a jedna od druhé se odráží - jako koule na kulečníku. Je to stav, kdy nikdo nikoho neposlouchá a vyhrává ten, kdo druhého přetlačí nikoliv argumenty, ale manipulacemi.

A to je ten problém - demokracie je založená na morálce a diskuzi. Když to ale nefunguje, dostávají se do elitních pozic psychopaté a lidé s poruchami osobnosti z nejrůznějších sociálních bublin. Jinými slovy, demokracie je pouze ideál, který ale nikdy nemůže fungovat. Kdysi jsem se domníval, že pouze komunismus je utopie, je ale jasné, že totéž platí pro demokracii. Demokracie se od komunismu liší pouze v tom, že nám dáva více svobody a více času k tomu, abychom se připravili na příchod nové totality, kdy bude demokracie zcela privatizována a sofistikocvaně demontována novými elitami.

Přestože naše medicína je stále dokonalejší, rapidně roste počet nejrůznějších poruch, psychických, nervových, sexuálních, emočních, či osobnostních. Z prostředí nefungujících rodin se pak rekrutují jedinci zaměření na to, aby rozkládali společnost zevnitř. A nepotřebují k tomu ani žádné zbraně. Stačí jen jejich slova. Tzv. islámský stát je v podstatě jen nejviditelnější špička ledovce, myslím si, že tento problém chybějící interakce je poněkud širší a hlubší. To je skutečné vyprázdnění hodnot, které ale žádnými proklamacemi hodnot nahradit nelze. Jsou to jen manipulace a prázdná slova, nesmyslné ideologie, které vytváří dojem velkého pokroku. Jako velké nafouknuté bubliny, které dovedou pohltit a oblouznit masy lidí, aby potom splaskly a ukázaly v jakém bludu lidé, kteří jejich myšlenkám uvěřili, žili.

Věk konzumu

Myslím si, že dnes k tomuto nedostatku interakce výrazně přispělo to, že reálné vztahy se v masové míře přesunuly na internet. Osobní vztahy jako takové, včetně toho, čemu jsme donedávna říkali „rodina“ v tomto světle jakoby ztrácely význam. To je obrovská změna oproti minulosti. Snad každý třetí člověk na ulici se dnes dívá do svého chytrého mobilu a v 90% to, co na něm sleduje jsou spolčenské sítě. Někteří psychologové říkají, že je to v pořádku a že jen to jen jiný způsob vztahů a že osobní vztahy do budoucna v podstatě ani nebudou do značné míry třeba a že je třeba chápat i slovo rodina jinak, protože pro moderního člověka slovo vztah znamená něco zcela jiného. Že je třeba tento pohled zrevidovat. Je to ale velmi povrchní pohled, založený na představě, že když se něco stane běžným – je to také správné. A když je to běžné, je to i normální - i kdyby to bylo zvrácené. Zdá se mi, že je to jen nová bublina, která sice stále roste a roste, ale jednou také splaskne.

Hodnotíme totiž věci nikoli z hlediska kvality a hodnoty, ale z hlediska kvantity a kvantita se pro nás stává určujícím měřítkem. Čím více virtuálních přátel a čím více lajků, tím máme dojem, že jsme bohatší, přitom to vůbec nemusí tak být – ba dokonce to může být i naopak. Co kdyby ale najednou internet zkolaboval, přestal na dlouho fungovat a lidé opět byli nuceni navazovat osobní vztahy? Hledat si přátele jinak, než na společenských virtuálních sítích? Kdyby lidé do vztahů museli investovat část sebe, svého času, peněz, námahy… Nevážili by si pak těchto vztahů mnohem více a neměly by i pro ně větší hodnotu?

Často se divíme, jak naši předkové vztahy vnímali, jak je brali vážně. Přitom je to prosté: dnes se tak trochu stává vše jen spotřebním zbožím, dnes se použije, zítra vyhodí, pak se koupí nové – no a co? Vždyť podporujeme spotřebu a výrobu… Nic se neopravuje – máme pocit, že takové investice se nevyplatí a to je pravda, protože tak je to dnes záměrně nastaveno. Jenže máme pocit, že se to týká, i vztahů a tomu, čemu říkáme rodina, která v tomto spotřebním koši – kogicky – jen méně zajímavým artiklem. Je totiž příliš drahý, zatímco lákavé cetky na jedno použití lze mnohdy koupit za akční ceny či za výrazné slevy. A všichni víme, jaká je mela po akčním zboží z letáků. Máme rádi vše co je pěkné, rychlé, levné a účinné. Domníváme se automaticky, že proto je to už také kvalitní. A když už se zaměřujeme na kvalitu, je to často opět jen byznys a stejné cetky, jen zabalené v luxusních kazetách nebo baleních s hezčími obrázky a s vysokými cenami. Nevadí, že je to totéž zboží – jde o to, aby byli spokojeni jak ti, kteří chtějí nakupovat levně, tak i ty náročné, kteří si rádi připlatí za kvalitu.

V našem systému je rozhodující spotřeba a růst, o kterém se domníváme, že může být nekončený. Je to v podstatě ten úplně nejdůležitější ukazatel našeho života, ktrému jsme podřídili vše. Čím více spotřebujeme, tím se domníváme, že se budeme mít lépe a lépe. Čím více spotřebujeme věcí, služeb, zážitků, dojmů, čím více lajků a ohlasů, tím si připadáme bohatší. Tedy dokud nám nedojde, že všechno je to jen chiméra. Jenže, když jsme v jejím kolotoči, těžko se můžeme zastavit a udělat si čas, abychom si to uvědomili a pochopili, že kvalita vyžaduje naše úsilí, než kvalitní věci ani vztahy nerostou na stromech zdarma, ani nejsou na prodej za akční ceny. A že z té obrovské konzumní hromady věcí, zážitků a lidí, které je všude kolem nás a která na nás svými reklamami a světly útočí ze všech stran, je jen málo toho, co stojí za pozornost. Jenže jsme až příliš okouzlení fantastickou nabídkou konzumu, že je opravdu těžké tomu všemu odolat.

Zvláště, když čteme články typu „odborníci radí, profesionálové doporučují, psychologové říkají“… I kdyby to byly nesmysly - necháme se rádi manipulovat, když nám potvrzují to, co si myslíme. Manipulátoři až příliš dobře vědí, jak zalichotit, jak si lidi získat a jak jim prodat to, co potřebují. Je to jeden velký kolotoč lží a manipulací, na které jsme si ale už tak zvykli, že je pokládáme za pravdy, protože když se něco dost dlouho opakuje, stane se to „pravdou“. Podobně, jako když někdo něco ukradl a vlastní to dostatečně dlouho – pak se stává právoplatným majitelem a běda tomu, kdo by to chtěl měnit. Pokrytectví, alibismus, manipulace a používání dvojího metru se stalo běžnou součástí našeho života. Kritizujeme jiné, že šíří falešné zprávy, protože vidí nebo chtějí vidět svět jinak, ale přitom sami děláme totéž. Poukazujeme na nepřátele, ale současně si je i sami vyrábíme.

Věk třídění

Mnohdy nevidíme a možná někdy ani nechceme vidět, že vše tvoříme my. My jsme svět, my jsme vláda, my jsme společnost, my jsme náboženství. Není tu ve skutečnosti žádné my a oni. To rozdělení, ta polarita, schizofrenie, ty překážky bývají jen v naší mysli, která nám tak umožňuje jen deformované a někdy jen velmi zjednodušené, černobílé vnímání reality… Pak nejsme schopni rozlišovat, co jsou skutečné překážky, které se vyplatí zdolávat, které jsou ty umělé, které jsme si sami vytvořili a které jsou ty, které překážkami vůbec nejsou, ale pokládáme je za ně. Je to duchovní spánek, otupělost, letargie, slepota... Schizofrenie, která vytváří hodnotový chaos a žádné úsilí, žádná ideologie ani technika jej nemůže urovnat, nanejvýš jen na čas násilně podržet, aby pak hrnec explodoval v novou revoluci, jejíž ideály skončí tak rychle, jak rychle se zase rozbují rozklad, hniloba a stoupne tlak z uvolněných plynů.

Naší jedinou šancí je jen znovuobjevení žebříčku hodnot, jeho nastavení a uspořádání, protože jinak se topíme v chaosu, ochotni věřit každé reklamě a každému hlasu "odborníků", kteří se za ně třeba jen vydávají, protože jim někdo dal prostor, zatímco hlas jiných není vítán, jak to vidíme - bohužel stále častěji i ve veřejnoprávních médiích, kde by se žádné manipulace vůbec neměly vyskytovat. Ne, neříkám, že konspirační teorie jsou jediným vysvětlením nebo že pouze alternativní medicína vidí věci správně nebo, že jen ti, kdo kritizují EU nejsou idioti. Tak to určitě není a nic není černobílé, ale veřejnoprávní prostor by měl patřit všem hlasům. Pokud se někdo vyjádří negativně o EU nebo o západní medicíně, neměl by to být důvod k tomu, aby na příště nebyl už zván do hlavního vysílacího času, kde mají prostor jen ti, kdo mají mainstreamové nebo nekonfliktní názory. Taková autocenzura je zbytečná.

Manipulace které se opakují v různých podobách snad v celých dejinách lidstva, od první lži a prvního hříchu člověka, nikdy neskončily a naopak s rozvojem médií jsou stále mnocnější zbraní. Dokonce tak mocnou, že ani skutečné zbraně nejsou třeba. Je to však ve skutečnosti neustálý vývoj společnosti, který je do jisté míry zacyklený sám do sebe. Nemusí být nutně devastující, nakonec vidíme to i dnes – navzdory všeobecnému duchovnímu úpadku v důsledku materialismu a zvrácených ideologií, které se snaží „zlepšovat“ svět nebo určovat to, co si mají lidé myslet nebo co mají chtít, roste současně i počet těch, kteří se vracejí k tradičním hodnotám a nenechají se už tak snadno vodit za nos. A co je ještě zvláštnější, že zdaleka nejde jen o lidi, kteří jsou nějak duchovně založení - což je velmi dobré znamení. To vše nutně vede k polarizaci společnosti. Na vině však nejsou tak úplně ti, kteří společnost polarizují, protože jsou spíše produktem doby a odrazem stavu společnosti, která zažívá svůj kvas, neklid a třídění, dobu, kdy se profiluje nový svět.

Průvodním jevem tohoto profilování je i současný mezi patriotismem a internacionálou, mezi těmi, kterým jsou bližší pravicové ideje a těm, kterým je bližší neomarxismus, což není v podstatě nic jiného, než komunistické ideje upravené politikou korektností. Pozitivem internacionalistů je to, že se dovedou snáze domluvit, než pravičáci, jejich negativem zase to, že si rádi podřezávají větev sami pod sebou a nahrávají pravičákům, protože jejich ideály jsou do jisté míry naivní a utopické. Potřeba je ale samozřejmě obojí, jak schopnost být levicový vizionář se sociálním cítěním, tak pragmatický patriot stojící pevně nohama na zemi, který ví, že vše nemůže patřit všem a každý nemůže mít právo na všechno. Boj mezi internacionálními demokraty a patriotickými konzervativci probíhá v celém západním světě už drahnou dobu, ale až nyní nabývá nových významů a má nové akcenty. V důsledku toho pak tzv. sociální inženýři a snílkové dostávají nálepku sluníčkářů, zatímco patrioti dostávají nálepku extrémistů a různých fobů.

Tak jak globalizace a technický vývoj nahrává internacionalistům, tak roste i nebezpečí skutečného extrémismu, především pravicového. Kritický bod vždy nastává v okamžiku, kdy je technický vývoj rychlejší, než duchovní a právě to je to, před čím dnes stojíme... Když naše hodnoty budou rychle nahrazeny jinými, vlivem překotného technického, konzumního a mediálního rozvoje, který předbíhá rozvoj kulturní, duchovní, mravní, morální a osobnostní, je tento stav je předzvěstí budoucího kolapsu, bodu, ze kterého neexistuje cesta zpět. Jediná možnost je nikoliv upgrade a další revoluce, ale restart a kompletní „přeinstalace“ systému. A právě k tomu dojde na konci věku, kdy bude stávající systém zcela nahrazen novým. Otázka není zda, ale jen kdy a jak rychle.

To, že žijeme v době velkého třídění a že stojíme na počátku nové éry lidstva snad každý, kdo nenosí kapuci na očích a sluchátka na uších, vnímá. Společnost se bude dále polarizovat na dvě části – na ty, kdo budou vítat nový svět a na ty, kdo si budou za každou cenu chtít zachránit ten starý, který odchází. Šalba je ale v tom, že vítači budou prezentování jako ti, kteří setrvávají na stereotypech a ochránci starého světa za ty za lidi nové doby - i když ve skutečnosti to bude úplně naopak. Nový světový řád bude jednou prezentován jako příchod Krista a jeho království, až k němu dojde. Ve skutečnosti to bude ale jen podvod a snaha, jak starý svět udržet co nejdéle při životě.

Čas sklizně

Příchod Krista neznamená konec světa, ale naopak začátek. Lidstvo bude jednou rozděleno na dva tábory, přičemž od tohoto okamžiku bude každý pokračovat dále na stejné planetě, ale přece v jiném světě. Lidé starého světa tak, jako dosud v Novém světovém řádu a lidé nového světa v nové dimenzi. Vše bude zcela dobrovolné a vlastním rozhodnutím každého, do jakého tábora se přidá. Masivní propaganda bude každému říkat, že tento starý, ale zdokonalený svět je ten, který měl přijít, aby i ti, kteří věří v nový svět, byli zmateni a podvedeni.

Nikomu, kdo bude toužit po tom uchovat si život ve starém světě a vše, co mu skýtal, nebude bráněno, aby mohl pokračovat ve svém životě v temnotách tak, jako dosud a prožívat jeho postupný rozklad. Tito lidé budou totiž ponecháni sami sobě a bude jim dán prostor pro to, aby nadále mohli žít ve lži a získávat zkušenost toho, co temnota přináší. Na Zemi v té době nebudou žádní pozitivní lidé, kteří by jim bránili v uskutečňování jejich plánů, takže budou mít zcela volné pole působnosti. Budou ci moci uzpůsobit náboženství, své hodnoty a politický systém jak budou chtít. To jak jejich plány skončí a logicky skončit musí, je jasné. Bude to znamenat všeobecný chaos, rozklad, vládu velkého bratra a likvidaci ostatních těmi, kdo budou u moci - podle hesla vyhrává ten, kdo přežije. Nakonec ovšem nepřežijí ani oni - ti nejmocnější.

Nový světový řád možná začne tak, že zpočátku to bude klidný, technokratický, velmi studený svět otupělých lidí bez lásky pohybujících se mechanicky životem jako stroje a roboti, kteří věří všemu, co je jim namluveno a k čemu jsou naprogramováni... Proto uvěří i tomu, že ti poziivní lidé, kteří zmizeli ze světa a jejich životů byli vlastně unešeni zlými mimozemšťany a proto je třeba zavést nový bezpečnostní, globální řád. Mnoho z nich tomu uvěří a podrobí se beze zbytku nové vládě - pokleknou před šelmou a nechají si vtisknout její cejch, bez kterého nedbou moci být "právoplatnými" občany. Ti, kteří prohlédnou tuto lest později a nepodrobí se, bude mít ještě šanci na záchranu, avšak budou jako vyděděnci muset počítat s neskutečným odporem a pronásledováním. Ostaní, kteří neprohlédnou nikdy, budou navždy ztraceni.

Kdy k těmto událostem dojde, je opravdu těžko říci, je to horizont tisíců, stovek nebo jen desítek let? Konec světa věku očekávali již před 2000 lety a nic se nestalo. Proto můžeme jen sledovat znamení doby - tedy současný vývoj ve světě, především politický a technický. A když ke společenské nestabilitě připočteme překotný technický vývoj, nebezpečně bobtnající globální kapitalismus či radikální změny klimatu, taková budoucnost se ukazuje. Jak uvádí proroctví - v té době budou na Zemi zemětřesení, hladomor a války na mnoha místech a dravé šelmy pronásledující obyvatele budou vládnout na Zemi. Tyto šelmy ale nebudou žádná zvířata, ale nejspíše politické globální unie, možná na každém kontinentě jedna.

Ostatně vidíme to i v Evropě, kdy se z původně bohulibého, pozitivního projektu EU stává postupně monstrum či skanzen s omezenou demokracii a vlastními svébytnými, někdy i bizardními zákony a hodnotami pod vedením pomatených ideologů, neskutečného množství byrokratů, lobbistů a darmožroutů. Menší státy mají menší počet hlasů a jsou nuceni hledat více koaličních partnerů, čímž jsou znevýhodněni. Už tím je otázka suverenity členů narušena, protože větší mohou snadno vládnout menším. My budeme tak vždy spíše stafáž do počtu - i jako aktivní stát. Pro nás to však není žádná novinka a jsme na to zvyklí.

Nová Země, Nový Věk lidstva, to již bude život na úplně jiné úrovni a v jiné dimenzi, zatímco život na tomto našem světě zanikne - podobně jako se to prý před miliony let stalo na Marsu či Venuši, takže dnes jsou to jen mrtvé planety (maximálně s podpovrchovými základnami nepřátelských bytostí), takže jediné co bychom tu mohli najít, jsou vyschlá koryta dávných řek a moří a pod stovky metrů hluboké vrstvě prachu, fosílie a zbytky staveb. Pokud se tam někdo někdy dostane s takovou techniku, která pronikne tak hluboko pod povrch, na tom správném místě..

Pokračovat