Devastace hodnot

Vznik konzumní materialistické společnosti

Průvodními jevy kapitalismu, socialismu, fašismu, komunismu, dalších ismů byly neustále boje o moc, které dokázaly vykonat své a na naší civilizaci se důkladně podepsat. Nebo myslíte, že od dob konce feudalismu, kdy nám přestali vládnout králové a začali jsme si vládnout sami, jsme dosáhli pokroku? Určitě ano, ale není to tak jednoznačné. Tento pokrok se odehrál většinou jen na poli technologií, vynálezů a rozumových schopností. Myslím, že nějaký výrazný duchovní pokrok lidstvo od té doby neprodělalo. Od dob konce osvícenství a romantismu, kdy naší nejdůležitější hodnotou začaly být v novém kapitalistickém systému peníze, se vše ostatní stalo relativní a méně důležité. Naší novou filosofií se stal relativismus – úplné vytěsnění tradic, ideálů, duchovních a mravních hodnot mimo oblast našeho života. Jediným faktickým měřítkem všech hodnot se staly peníze a kapitál – neustálý hospodářský růst, výroba, spotřeba a konzum. Ale růst kam až a proč? Prostě se společnost stala společností spotřební a konzumní.

Smyslem našeho života se stalo zvyšování hospodářského růstu, zvyšování výroby a spotřeby. Čím více se zkonzumuje a spotřebuje tím lépe a tím více se vyrobí – hospodářský růst se zvýší. To, že je to ale jinak k ničemu, že to zatěžuje náš svět odpadem, že to drancuje přírodní zdroje, zneužívá levné pracovní síly a dělá z nich novodobé otroky a především, že to deformuje náš pohled na svět a dělá z nás otroky materiálních věcí a smyslových požitků – to je jedno. Vytvořili jsme si obludnou, otrokářskou a nesmyslnou realitu, jejíž smyslem života se stalo zvyšování produkce čehokoliv na úkor všeho ostatního.

Kapitalistická a komunistická devastace

Zpočátku toto vytěsňování původních hodnot šlo ještě pomalu, ale jak se kapitalismus šířil, prohlubovala se i duchovní krize lidstva, se kterou rostla i nespokojenost. Jak se rodil kapitalismus, vznikaly první podniky, továrny, rozběhl se stavební ruch, vyrostla první průmyslová předměstí… Místní výroba a řemeslníci se tak začala koncentrovat do velkých továren a podniků, které přebírají produkci drobných živnostníků a podnikatelů, které nemohou konkurovat velkým firmám a stávají se z nich jejich zaměstnanci a otroci. (Tento trend přebírání produkce od drobných podnikatelů k větším, které se zase spojují ve větší nadnárodní koncerny a trh se globalizuje, stále pokračuje a místní výroba ustupuje – dnes si nadnárodní korporace už prakticky dělají co chtějí a vymykají se kontrole státu).

Tak se zrodila myšlenka komunismu, která označila kapitalisty za třídní nepřátele lidstva a později fašismus, který označil za nepřítele zase komunismus. Světem začaly otřásat nepokoje, revoluce a války nejtěžšího charakteru, až nastal doslova rozklad všech tradičních hodnot. Na tomto základě vznikl ateismus a materialismus. Svět bez tradic, bez ideálů, bez minulosti, bez budoucnosti, bez autorit… Svět prázdnoty. Svět, ve které si alespoň snaží každý užívat jak může, a když už nic jiného nedokáže naplnit jeho srdce, snaží se alespoň maximálně uspokojit svoje tělesné smysly.

Z kdysi dávno budované a toužebně očekávané svobodné občanské společnosti nezávislé na vůli krále, se později stal kocourkov – banánový svět s nablýskanými neony, barevnými světly a člověka donekonečna oblbujícími gejzíry agresivních přeludů, které ho bombardují na každém kroku. Normalizuje se to tak, aby to bylo přijímáno jako normální, ba dokonce oslavováno jako pokrok a výdobytek moderní společnosti. Hnus a humus je glorifikován, zatímco kolem práva a spravedlnosti se taktně mlčí a chodí se tiše kolem nich…

Globalizace a krize identity

Je jasné, že moderní svět nemůže sloužit pouze elitám, bankéřům, finančníkům, celebritám, managerům, doktorům, magnátům, politikům, soudcům, těm, kdo ráno snídají v Paříži, v poledne obědvají v New Yorku a večeří v Sydney. Globalizace nemůže sloužit jen elitě, ale i střední třídě, ba dokonce i té nižší. A nemůže sloužit ani nejrůznějším menšinám, ale také – a především – většině. A zrovna tak nemůže sloužit jen velkým nadnárodním koncernům, ale i místním výrobcům tak, aby jim mohli konkurovat. Není možné, ale tolik lidí žilo na hranici životního minima, sbíralo víčka pro postižené a dávalo do kasiček na potřebné,  zatímco jiní si své miliardy ukrývaly v daňových rájích. Aby se na jedné straně točily miliardy a na druhé lidé neměli ani z čeho zaplatit nájem. Není možné, aby globalizace likvidovala střední třídu, zvyšovala zisky bohatých a snižovala je u těch chudých, aby osm nejbohatších lidí vlastnilo více majetku, než zbývající celá polovina lidstva planety. Globalizace sice podporuje obchod a úspěšné, je velmi výhodná pro bohaté, ale zároveň způsobuje politickou nestabilitu, krizi demokracie, rozdělení společnosti,  úpadek hodnot a nakonec do jisté míry i migrační krizi.

Navíc technokraticky zaměřené elity globalizaci naopak podporují, protože z ní mají profit a přitom věří, že totéž si myslí i všichni ostatní. Místo toho, aby se elity globalizaci snažily regulovat, usměrňovat a maximálně zpomalit, aby byl čas vytvořit nový funkční světový systém pro všechny, tak naopak globalizaci všemi silami podporují a urychlují, čímž přispívají k tomu, že likvidují demokracii, na kterou se paradoxně odvolávají. Proč? Protože globální svět bez demokracie neznamená nic jiného, než globální totalitu. A na globální demokracii již není čas se připravit, neboť demokracii založenou na tradičním rozdělení světa nelze jen tak přetvořit v globální systém. Tady mají mnohem větší příležitost ty spodní a temné proudy společnosti, aby znovu uchopili moc. A bude-li demokracie dostatečně oslabena, tak klidně i moc globální, pro kterou jsou jakékoliv hranice jen zbytečnou překážkou.

Nejsou to populisté, kdo rozdělují společnost – ti jsou jen reakcí na tuto chybu a nastavují nám zrcadlo, do kterého se elity odmítají dívat, zatímco oni jsou zahleděni do politické korektnosti. Nikoli populismus, ale právě rozevírající se nůžky sociální spravedlnosti v mnoha případech vyvolávají napětí ve společnosti a její polarizaci (vedle boje mezi liberálními a tradičními hodnotami).

Historie se takto už nesčetněkrát zopakovala a opakuje se stále. Na jedné straně představitelé elit, vládní moci a ti kteří chtějí udržovat systém zavedeného pořádku a klid na práci. Tak to bylo v každé krizové, vypjaté době, dokud se systém nerozpadl a vzduch se na čas nevyčistil, aby se to za nějaký čas opakovalo znovu. Paradoxem vývoje společnosti je, že ti, kteří kdysi bojovali proti elitám, jsou později sami elitami, proti kterým bojují noví revolucionáři a noví radikálové.

Žijeme nejen v časech krize identity, ale i krize hodnot a ideálů a tím potažmo i krize demokracie, o které se mnozí domnívají, že jedině ta liberální je ta správná. Jenže co je vlastně tak vychvalovaná liberální demokracie a jak se liší od té tradiční? Podle mého názoru tím, že ta liberální je zatížená sociálně inženýrskou ideologií a ideologií politické korektnosti – je to tedy již jen odvar skutečné demokracie ve které žádná ideologie neurčuje, co je správné. Jinými slovy je to demokracie elit a těch, kteří v globalizaci spatřují především výhody nebo si dokonce ani žádné ohrožení demokracie nepřipouštějí a neuvědomují a proto ztrácí kontakt s lidem.

Zatímco v dřívějších dobách, ať už to bylo osvícenství, baroko, romantismus, první republika či komunismus, vždy existoval nějaký ideál, vize, jednotící prvek společnosti, něco, k čemu se upínala, k čemu směřovala, tak dnes nic takového neexistuje a proto se společnost fragmentuje – od rodin až po nejvyšší patra politiky. Nejenže chybí duchovní spojovatel, ale často i ideový. Lidé neví, kudy kam, nemají jasno kdo jsou a kam směřovat. Nebo jasno mají, ale každý si to představuje úplně jinak. Co má smysl? Kdo jsme my? A co je vůbec státnost a co naše identita ve světě, který ohrožuje chaos v důsledku globalizace? Kam má naše země a náš svět vůbec směřovat. Jaké je naše místo ve světě, který se tak rychle změnil a mění? Jsou hodnoty, kterým jsme věřili ještě vůbec platné? A mají být vůbec ještě platné? A má smysl se tímhle vším ještě vlastně zabývat a nestačí je konzumovat?

Vždy mě nejvíce fascinují ti, kteří bojují za demokracii, pravdu a toleranci s transparenty nálepkující a odsuzující všechny, kdo mají o demokracii, pravdě a toleranci jinou představu. Lze vůbec ve jménu demokracie svrhnout prezidenta nebo vládu, které byla předtím demokraticky zvolena? V demokracii je normální, když má každý jiný názor. Pokud ale likvidujeme samotné pilíře demokracie ve jménu jiné, nové demokracie, pak se nabízí otázka, kde je vlastně hranice mezi pučem a revolucí a nakolik je nová vláda legitimní. Nelze stávající demokraticky systém – i pokud je chátrající nebo zkorumpovaný – jen tak jednoduše nahradit násilím jiným a zajistit plnou legitimitu nové vlády, jestliže část obyvatel se postaví proti tomu. Každá revoluce se snadno může změnit v občanskou válku nebo trvalou krizi a vyústit ve vojenský režim.

Technokratická společnost bez obsahu

Moderní kapitalismus je zcela nová síla dokonalé propojené ekonomiky, byznysu, politických a privátních zájmů, které jsou schopné ovládat fungování celého světa anebo jeho systém i položit. Nelze se divit, že ti, kteří z tohoto globalizovaného systému profitují, jej i podporují.

Tendence k neoliberalismu a relativizaci mravních hodnot kritizoval již koncem 19. století , kdy se kapitalismus rodil T. G. Masaryk. To ovšem ještě netušil, jaký bude jeho rozsah po první světové válce, po druhé a což teprve po nástupu globalizace a globálního kapitalismu, který tu máme dnes a která Naomi Kleinová nazvala „Kalamitním kapitalismem„. Kdyby lidé z doby Masaryka mohli navštívit dnešní svět, byl by pro ně asi tak nepochopitelný, šokující a absurdní, že by se nestačili divit, kam jsme to dopracovali. Tedy jak v tom kladném smyslu (technický vývoj), tak v tom záporném (morálka, kultura). Možná by i sám litoval toho, že byl tak pokrokovým a nevědomky propagoval hodnoty, které sám kritizoval.


Nevěřím na žádné přelomy samy od sebe. To čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.

Tomáš Baťa (1932)


Podobné téma zaznělo i v pořadu Českého rozhlasu Lidé pera. Pokud se cítíte na dávku filosofie o dnešním světě a jeho systému, velmi doporučuji si poslechnout. Tento pořad běžel až v době, kdy tato kapitola byla již dávno hotová, ale přesto mi téměř mluví z duše, takže přidávám zvukový odkaz (mp3).

Vidíme, že úpadek morálky a tradičních hodnot, na kterých byla postavena naše společnost a naše kultura není žádná novinka, něco se by se objevila až v posledních letech. Jde o dlouhodobý vývoj. Stále více lidí už neví, co to jsou skutečné hodnoty. A právě proto se historie pořád neopakuje, neboť lidé zapomínají. A pokud si to neuvědomí, bude se opakovat znova. Když se tyto hodnoty nepředávají dále, postupně se zapomínají, takže každá generace může té další předat méně a méně. Mladí pak tyto ztracené hodnoty hledají na špatných místech, nebo dělají z dříve jednoduchých a samozřejmých věcí, věci zbytečně složité. Společnost je stále vyspělejší a vyspělejší, ovšem jen technicky. Stává se společností technokratickou, bez obsahu. Lidé jsou rozumnější, inteligentnější, ale sociálně naopak zaostalejší. Umí lépe používat rozum, ale ztrácí sebereflexi a nejsou, ani nemohou si toho být vědomi.

Až narazí světový hospodářský systém na svoji limitující hranici maximálního zvyšování zisků, zkolabuje, což je patrně ostatně i cílem stínové vlády. Zisky nelze zvyšovat donekonečna a okrádat a vykořisťovat jiné také ne. Ostatní stínoví vládcové a projektanti Nového světového řádu se ani netají tím, že je třeba lidskou populaci – v zájmu udržitelného rozvoje – velmi výrazně zredukovat. Hospodářský růst není totiž neomezený, zbytek lidstva nelze zneužívat a okrádat donekonečna a drancovat Zemi také ne. Zdroje a síly jsou omezené.

Určité náznaky kolapsu světového hospodářského systému můžeme vidět již nyní v podobě světové krize, zadlužování, krachu lokálních ekonomik a nyní také v revolučních náladách šířích se také v arabském světě. Je to jen důkaz toho, jak křehký je systém, na kterém tato civilizace funguje. Nyní v podstatě jen čekáme na to, kdy společnost dosáhne maximálního limitu udržitelnosti. Nejen limitu, do kterého jsou lidé ochotni tento systém tolerovat, ale spíše dokud se sám nezhroutí (nebude zhroucen) a limitu, do kterého je člověk ještě schopen mít svůj vývoj a osud této civilizace pod kontrolu.

Daniel Estulin pro Českou televizi o skupině Bilderberg:

Privatizace demokracie

Pokud si někdo myslel, že po odstranění komunistického režimu přijde automaticky svoboda a vše dobré, byla to velmi naivní představa. A někteří si stále naivní myslí (dnes i Ukrajinci), že zbouráním totalitního režimu a vyhnáním diktátorů jaksi automaticky sama přijde demokracie nebo dokonce ráj na Zemi. Jak bláhová byla tato představa a jaké rozčarování, že se tak nestalo. Ba dokonce, že se lidé mají dnes v mnoha směrech hůře, než před rokem 1989. Ostatně tato naivní představa existuje i v myšlence exportu demokracie do jiných zemí. Když zničíme totalitní režim v těchto zemích a vyčistíme je od diktátorů, přijde do nich automaticky demokracie? Ne. Výsledek může být ještě horší, než stav před tím. Spálená země, rozvrat, chaos, občanská válka…

Demokracie se bohužel musí dlouhodobě a usilovně budovat. Navíc musí být položena na již existujících základech občanské společnosti, které pokud neexistují, je prakticky nemožné demokratický režim zavést. Budování demokracie je to nesmírně těžký boj na dlouhou trať, který, pokud jej prohráváme, nás může vrátit zpět. A nejen to, může dát prostor pro vznik nových falešných autorit, oligarchů moci nebo skrytých manipulátorů, kteří jen čekají na příležitost, aby se otevřeně chopili moci a provedli další puč a kontrarevoluci. Bylo by naivní si myslet, že takové nebezpečí jsme už dávno překonali a že nehrozí. Naopak se domnívám, že je stále aktuálnější.

Základem demokracie je občanská společnost. Pokud ta funguje špatně a k moci se stále více dostávají je ti, kteří na to finančně mají, nastává velký problém. Ten dnes vidíme i v tradičních demokraciích, jako USA. Demokracie se privatizuje, oligarchové se spojují a vytváří novou vedoucí elitu a vládnoucí třídu. Ale je to vlastně základní negativní vedlejší důsledek kapitalismu. Pouze dnes je stále aktuálnější. Ukazuje se, že kapitalismus – nemá-li přerůst v další totalitu, se musí od základů změnit. Dokud bude existovat princip současné ekonomiky založený na výrobě, zisku a spotřebě, nebude to však možné.

Jak říká David Icke, odstraněním viditelných nepřátel a komunistického režimu jsme jen umožnili těm neviditelným, aby se chopili moci. Aby se kapitalismus spojil, globalizoval a posílil svoji moc – stal se kapitalismem korporací a Iluminátů, kteří nám vládnou. Zjišťujeme, že ti, co si svobodu nepřejí, jsou stejně aktivní v každé době, ať mají jakoukoliv tvář, masku a jakýkoliv kabát, který není problém pro ně měnit, protože sledují jen svoje zájmy a principy, kterými se snaží nahrazovat ty demokratické. Stále více lidí na celém světě si uvědomuje, že tento systém globálního kapitalismu, který ovládá jen úzká skupina miliardářů, je nadále neudržitelný. Mnoho lidí však bude stále naivně a slepě věřit, že je to jen konspirační teorie a že vznik totality v kapitalismu je nesmysl. Kapitalismus je ale v globálu totalita stejná jako jakákoliv jiná. Má pouze více demokratických prvků – zatím.