Globalizace světa

Není globalizace jako globalizace

Co je vlastně globalizace? Je to na jedné straně přirozený vývoj daný rozvojem komunikačních kanálů, kdy jsou nám lidé v Austrálii pomalu stejně blízko, jako lidé od vedle. Vzdálenosti ze zkrátili nejen v komunikaci, ale i v dopravě. Dne můžeme být v Americe během několika málo hodin, zatímco ještě v dobách nedávno minulých bylo třeba cestovat dlouhé týdny... Bereme tyto věci jako samozřejmost, ale vlastně jsou to výdobytky až posledních desetiletí. Svět se zkrátka zmenšil , tedy zglobalizoval.

Češtině z doby renesance můžeme celkem výborně rozumět stále ještě i dnes a tak když čteme cestopisy ze 16. století např. známého cestovatele Kryštofa Haranta o tom, jak se svoji družinou podnikal cesty do Německa, do Rakous či do Itálie a jeho vyprávění o tamních lidech, mnozí si možná až teprve tehdy uvědomíme, jak moc se doba od té doby změnila. Tehdy skoro nikdo necestoval. A prostí lidé často znali jen svoji vesnici a její nejbližší okolí hlubokých a hustých lesů (tehdejší krajina byla daleko více zalesněna, než dnes a cestovat po lesních cestách určitě nebylo nic bezpečného, ani když na to někdo měl). Jejich obec byla celý jejich svět. Vydat se na cestu do hlavního města království? To bylo možná ještě náročnější, než dnes sednout na letadlo a navštívit Jižní Ameriku.... Harantovo vyprávění o tom, jací lidé jsou Němci, zní v jeho podání podobně, jako pro nás vyprávění moderního cestovatele, jací lidí jsou eskymáci. I když i o tom možná mnozí dnes vědí více, než tehdejší Češi o obyvatelích sousední říše či Itálie. A možná je to ani tak nezajímalo a cestopisy stejně četli jen ti, kdo na to měli čas nebo vůbec uměli číst, protože museli hlavně pracovat.

Tehdejší svět byl úplný opak globalizace - by to celý soubor fragmentů a vedle sebe existujících světů. Svět, kdy se znali jen ti nejbližší sousedé a kdy drtivá většina lidi ani netušila, jak vlastně vypadá jejich král - pokud neviděla alespoň jeho namalovanou podobiznu. Natož aby věděli, jak se žije v jiném kraji či dokonce v jiné zemi. Zprávy nejrychleji šířili jen trubači, poslové z dalekých krajů a později snad ještě poštovní holuby, i když možná často, pokud se to k lidem vůbec dostalo, už to nebylo aktuální. (Na druhou stranu je ale pravda, že tehdejší život byl mnohem pomalejší a tak i platnost různých věcí byla delší a nic se rychle neměnilo, tak jako dnes). Pokud král vydal nařízení, platilo desítky let -ne dva nebo čtyři roky, jako dnes, kdy ho nová vláda zvolená v předčasných volbách zase změní, a vše je jinak. Čas se prakticky neměřil a pokud později vůbec ano, byl stejně v každé obci jiný. Samozřejmě, i tehdy existovali lidé bohatí a zcestovalí, ale rozhodně to nebyla věc běžná - spíše vzácná. To je globalizace přirozená.

Vzdálenosti se jednoduše neuvěřitelně zkrátily a tempo doby nesmírně zrychlilo - výsledkem toho je přirozená globalizace světa, jejímiž hlavními milníky byla průmyslová revoluce v 19. století, technická revoluce ve 20. století a nakonec digitální a internetová revoluce ve 21. století. Jestliže předtím se svět měnil jen velmi pomalu a zvolna a mnoho generací prakticky stále žilo velmi podobným způsobem, postupující globalizace se mění stále a stále rychleji. A dokonce se mění přímo před našima očima a k nepoznání se mění již během jedné jediné generace tak, že předchozí generace ztrácí kontakt s tou následující a potomci naopak nerozumí svým rodičům a už vůbec ne životu svých prarodičů... Takové mezigenerační propasti nikdy neexistovaly.

Globalizace o které chci ale mluvit je ta, která je umělá - uměle vytvářená a budovaná. Zatímco ta přirozená nemusí nutně znamenat nic špatného, ta umělá znamená. A nejen to, přímo se nabízí a je výzvou pro všechny, kteří touží po moci a po kontrole ostatních. Přirozená globalizace daná technickým rozvojem těmto lidem přímo nabízí možnosti vlády, jaké dříve neexistovaly. Je sice možná pravda, že za tu dobu lidstvo rozumově pokročilo a je schopno takové nebezpečí již eliminovat - má k tomu bohatý aparát, justici a bezpečností složky, přesto jej nelze vyloučit. Naopak věřím, že je jen otázkou času, kdy k tomu skutečně dojde, protože již dnes můžeme vidět známky toho, jak se kontrola obyvatel centralizuje a zvyšuje. I když asi v té době tu asi už nikdo z nás nebude, až demokracie a politický systém bude minulostí.

Ač je to paradox, naše demokracie má tendenci trpět tím více, čím více bojujeme proti tomuto vnitřnímu nepříteli. Čím více bojujeme za svoji bezpečnost a svobodu, tím větší a silnější zbraně mu poskytujeme, aby celý tento aparát jednou mohl převzít o sám a využít ve svůj prospěch. Samozřejmě, demokracie jako taková netrpí přímo, nicméně omezování naší svobody a práva na soukromí s ní do jisté míry souvisí.

Jde však také o formu vlády, o které se vedou spory, které demokracii oslabují. A to úzce souvisí i s bezpečnostními riziky, i když na tom se asi nikdy neshodneme, protože každý bude vidět rizika někde trochu jinde a hranici mezi soukromím a bezpečností také. A stejně tak se těžko shodneme na tom, jaký typ demokracie je ideální. Mnozí se u nás většinou shodnout jen na tom, že to není autoritativní způsob vlády, jak jej známe z Ruska nebo z Činy. Toto jsou obrovské země. Aby vůbec udrželi jednotu, musí mít buď více či méně autoritativní centrální vládu nebo naopak centrální vládu s minimem pravomocí a spolkové uspořádání, kdy každý region má svoji vlastní vlády s maximem pravomocí, jak to známe například z USA nebo z Německa. To jsou země, kde demokracie funguje velmi dobře právě díky spolkovému uspořádání do značné míry vzájemně nezávislých státních celků. Samozřejmě, že tento způsob v žádném případě neznamená ideál sám o sobě a že i centrální vláda je velmi důležitá zase k tomu, aby se vše úplně nerozpadlo na samostatné celky.

Lidé ale potřebují především vládu, která je jim blízko, kterou dobře a důvěrně znají - která zná jejich potřeby a která jim rozumí. O které ví, že ji mohou přímo demokraticky ovlivňovat. Ne nějakou elitu někde daleko, na centrálním místě planety, která řídí svět a pro kterou jsou oni jen číslem v centrální databázi milionů dat. O které nic nevědí, protože její systém fungování je tak vzdálený a složitý, že ani není divu, že nikoho nezajímá a sotva kdo se v něm vůbec vyzná, natož aby měl skutečně nějaké páky, které by měly na její chod viditelný a reálný vliv. Taková vláda může chtít to nejlepší, ale nemůže být toho prostě schopna. Navíc její akceschopnost z důvodu její obrovské velikosti je velmi omezená, takže je více neschopná, než něčeho dobrého schopná. Je to takový obrovský moloch ne nepodobný tomu, jaký jsme kdysi znali a se kterým mají mnozí z nás ještě zkušenosti. Taková vláda sice může chtít v dobré míře plánovat "dobro" pro celý svět, ovšem výsledkem nemůže být nic jiného, než katastrofa. Jaká?

Samozřejmě postupný útlum a později kolaps demokracie, její nahrazení "centrálně řízenou demokracií" - bez ohledu na to, zda si říká - liberální, komunistická nebo jiná - a nakonec její zhroucení. Názvy pro režim, nejsou důležité. Je to prostě krize demokracie. Bohužel, Evropa se vydala právě cestou budování centrálně řízené demokracie. Tento proces započal před desítkami let - není to rozhodně záležitost poslední doby. Kdysi byl však pevně spjat s přirozenou globalizací a většinou nikoho ani nenapadlo, že je tato cesta špatná. Prostě byl tento proces pevně spjat se všemi výhodami globalizace a byl završen pádem komunistických režimů ve východní Evropě a sjednocením obou bloků. A myslím, že tehdy rozhodně ani skutečně špatný ještě nebyl, i když už tehdy měli Britové s tímto "mírovým" a obchodním poválečným projektem problémy.

Za tímto časovým horizontem a nadšeném budování "nové sjednocené Evropy" se však již začaly objevovat první praskliny. Ale čím více jich bylo a čím hlubší byly, tím intenzivnější a křečovitější snaha elit byla udržet jednotu a posílit globalizační proces. Globalizace a jednota se stala doslova modlou elit a těch, kteří z ní měli největší prospěch, zatímco těch, kdo z ni už žádný velký užitek neměli, přibývalo. Začali mít pocit, že jejich hlas nikdo neslyší, že elity se uzavřeli do svého vysněného, ideálního globálního světa, politicky korektního, genderově, etnicky, kulturně a sexuálně rovnoměrně vyváženého, zatímco většina běžných lidí se začala dostávat na okraj. Jenže elity tyto nespokojené lidí ihned označili (a dodnes mnozí označují) jako populisty či dokonce za záškodnické síly reakce (jak se nedávno jeden vysoce postavený úředník EU vyjádřil). Jenže doba se skutečně změnila.

Lidé, kteří kdysi budovali jednotnou Evropu fyzicky i myšlenkově zestárli. Podobně, jako komunisté v roce 1989. Místo, aby dobrovolně odcházeli, drží se svých postů, uzavřeni ve svém starém světě a ve svém snu o jednotném světě, kterému vládnou. Samozřejmě, v každé zemi má odpor vůči elitám možná trochu jiné souvislosti a příčiny. V zásadě si ale myslím, že je to všude podobné - a je to tak vždy, kdy se elity uzavírají do svého světa a ztrácí kontakt s voliči. Pouze v Evropě je to někdy umocněno ideologií o "jednotné Evropě" . Jednotná Evropa je jistě dobrá věc. Jednota není nic špatného, ale je naopak třeba. Jde však o to, jak by se měla vytvářet a budovat. Myslím si, že centrálně by skutečně mělo být řízeno je to, co je naprosto nezbytné - například bezpečnost a hranice Evropy. Zahraniční politika, obchod či legislativa jen v míře skutečně omezené, shrnuté jen do těch nejzákladnějších bodů. Nic navíc, podle hesla méně je více.

A myslím, že se to netýká jen EU, ale i jiných velkých zemí, kde by byla decentralizace a regionální, spolkové uspořádání, posílení místních samospráv a vlád nanejvýš vhodné. Centrální vlády by skutečně všude měly spravovat jen to opravdu nejdůležitější a nezbytné pro chod celku. Opravdu pouze spravovat  - nikoli "vládnout shora" , regulovat a předepisovat. Má-li být Evropa ale opravdu jednotná, musí být co nejvíce kompetencí převáděno zpět na národní vlády a celý aparát Evropské unie projít markantní redukcí. Jinak nemá šanci přežít. A pokud ano, tím hůře pro Evropu, protože to už nemá perspektivu. Jinak to budou ještě dlouhá léta letargie a tápání v tom, jak dále. Věřme, že mezi těmi, kdo mají moc vládnout, zejména na těch nejvyšších postech Evropy  (ale i národních vláda) bude stále více odvážných, kteří pochopí, že tudy cesta už nevede. Že nápady na budování jednoty, kterým možná lidé věřili ještě před 10 lety, dnes už neobstojí.

Mnozí stále věří tomu, že šanci obstát ve stále více globalizujícím se světě má jen Evropská unie maximálně centralizovaná. Věří tomu dokonce i potom, co byl se Britové rozhodli pro opuštění VIP klubu, co byl prezidentem USA zvolen Donald Trump a kdy i v ostatních zemích sílí protiunijní nálady (nikoliv protievropské, jak říká elita, ale protiunijní, protože Evropa nerovná se EU - i když jsou asi přesvědčeni o tom, že oni jsou Evropa a její dobro). Opak je ale pravdou. Obstát může jen skutečná unie nezávislých států. Oni mají hrůzu z toho, že když bude unie rozvolněna, tak postupně zanikne a ztratí smysl. Naopak však smysl získá, protože nebude už nenáviděnou svěrací kazajkou, ale tím, co lidé opravdu chtějí. Obyčejné lidé - ne lidé, kteří touží po moci a mají potřebu kontrolovat a ovládat jiné. Ať už to dělají z vlastního prospěchu nebo pro svoji ideologií a víru....

Ano, je těžké se vzdát falešné víry, o které jsem celý život věřil, že je dobrá. Je těžké přestat budovat svůj sen, o kterém jsem celý život věřil, že je dobrý. Ale pokud to nedokážu, nemusí to být jen ztráta schopnosti sebereflexe. Může to být prostě i hloupá zatvrzelost a neschopnost přiznat si, že jsem se prostě mýlil. Nevím, jestli lidé, kteří desetiletí budovali poválečnou Evropu a pak novou sjednocenou Evropu toho jsou schopni. A můžeme to po nich vůbec chtít? Asi ne. Budoucnost je už spíše hlavně na nás. I když oni se ještě drží a mnozí jejich potomci jejich vizi zdědili. Podobně jako někteří mladí komunisté (myslím Stalinovi pohrobky, ne ty, kteří pochopili, že dnešní doba je jinde). Doba se opravdu změnila a pokud nemá třeba jednou dojít i k nějaké nové válce, je třeba co nejdříve jí reflektovat.

Naši předkové budovali jednotnou Evropu prý proto, aby byla zárukou toho, že už nikdy v ní žádná válka nebude a dělají to dodnes. To však už nestačí. Tento projekt se přežil. Pokud si to neuvědomíme, můžeme přispět k tomu, že naopak k nějaké válce může dojít. I na území Evropy... Je to jen na nás, zda chceme podporovat projekt centrálně řízené demokracie a ideologie nebo přestaneme snít růžové sny o krásném globálním světě nebo se vrátíme zpět do reality, postavíme se na pevnou zem a začneme řešit praktické věci, které jsou skutečně důležité pro život. Ne pro ideologii, zisk nebo nadnárodní obchod. Ideologie nemůže vést náš svět a vláda nadnárodních koncernů nemůže být to, co nám zajistí ten zisk, který opravdu chceme. Je to falešný matrix, který si sami vytváříme. Více, než je nezbytné.

Moderní nadnárodní kapitalismus a centrálně řízená demokracie není cesta, která má budoucnost. Taková globalizace je cestou do pekla. Nebo přinejmenším do postupného kulturně a mentálně sociálního úpadku. Ten sice asi již dávno započal, ale zůstává výzvou, na kterou stranu se na tomto rozcestí vydat. Ještě stále totiž máme možnost volby a změny. Nemusí to tak být navždy. Svět, který se nám určitě líbit nebude, může klidně přijít tiše a nepozorovaně. Nikdo si ničeho ani nevšimne. Až už bude tady, nikdo ho nebude moci vrátit zpět. Doba se mění stále rychleji a až bude tempo vývoje tak rychlé, přijde i změna tak rychle, že si to toho ani nestačíme všimnout, natož na to zareagovat. Každý bude postaven před hotovou věc. V tom je ona zrádnost. Že změny jsou tak rychlé, že je už je ani nevnímáme - jsme v jakémsi útlumu či polospánku, čím se dostávají mimo naší kontrolu. Přestože dnes je zatím stále ještě z velké části pod kontrolou máme a nehrozí, že by se vymkly kontrole.

Moderní člověk si postavil novou Babylónskou věž a noví soudruzi přichází na scénu a jsou pyšní na to, jak úžasnou stavbu postavili. Komunisticko-kapitalistický neomarxismus zdá se být spásou pro celé lidstvo. A také jedinou ideologií, která opravňuje zavádět demokracii ve všech částech světa ve spolupráci s velkým bratrem na velkou louží, který staví ještě vyšší věž pokroku lidstva, zatímco na dálném východě mu roste konkurence podobně velké věže čínského draka a ruského medvěda.

Jak se tyto šelmy, které vládnou světu, domluví na jeho nové správě? Globalizace rozhodně neskončila. Ovcí, které se přizpůsobili a přijali falešné hodnoty už je více, než dost. Možná většina lidstva a ta je stejně určena k redukci a později k úplné eliminaci.

Technokratická společnost bez obsahu

Kam to tedy tato "moderní a vyspělá pluralitní a multikulturní společnost" dotáhla? Moderní kapitalismus je zcela nová síla dokonalé propojené ekonomiky, byznysu, politických a privátních zájmů, které jsou schopné ovládat fungování celého světa anebo jeho systém i položit. Nelze se divit, že ti, kteří z tohoto globalizovaného systému profitují, jej i podporují. Tito socialističtí neoliberalisté, kteří poukazování na morální úpadek pokládají za moralizování, za neopodstatněné a za překonané, ti žádnou změnu nechtějí. Neuznávají jiný pohled na svět, nechávají tento systém stále globalizovat, růst a bobtnat, jen aby byla uspokojena jejich potřeba po co nejrychlejším a nejvyšším zisku a globální moci. Ale opět by to nebyl kapitalistický systém, kdyby nebyl řízen lidmi, které přitahuje moc a zisk, i když své činy maskují do zdánlivě bohulibé činnosti a kontroly ve stylu Velkého bratra a nemarxistických ideálů. Politických sil skutečně obhajujících konzervativní hodnoty je nejen u nás, ale i v celé Evropě dnes stále málo – a vůbec nemusí jít o euroskeptiky.

Tendence k neoliberalismu a relativizaci mravních hodnot kritizoval již koncem 19. století , kdy se kapitalismus rodil T. G. Masaryk. To ovšem ještě netušil, jaký bude jeho rozsah po první světové válce, po druhé a což teprve po nástupu globalizace a globálního kapitalismu, který tu máme dnes a která Naomi Kleinová nazvala "Kalamitním kapitalismem". Kdyby lidé z doby Masaryka mohli navštívit dnešní svět, byl by pro ně asi tak nepochopitelný, šokující a absurdní, že by se nestačili divit, kam jsme to dopracovali. Tedy jak v tom kladném smyslu (technický vývoj), tak v tom záporném (morálka, kultura). Možná by i sám litoval toho, že byl tak pokrokovým a nevědomky propagoval hodnoty, které sám kritizoval.

Podobné téma zaznělo i v pořadu Českého rozhlasu Lidé pera. Pokud se cítíte na dávku filosofie o dnešním světě a jeho systému, velmi doporučuji si poslechnout. Tento pořad běžel až v době, kdy tato kapitola byla již dávno hotová, ale přesto mi téměř mluví z duše, takže přidávám zvukový odkaz (mp3).


Nevěřím na žádné přelomy samy od sebe. To čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.

Tomáš Baťa (1932)


Vidíme, že úpadek morálky a tradičních hodnot, na kterých byla postavena naše společnost a naše kultura není žádná novinka, něco se by se objevila až v posledních letech. Jde o dlouhodobý vývoj. Stále více lidí už neví, co to jsou skutečné hodnoty. A právě proto se historie pořád neopakuje, neboť lidé zapomínají. A pokud si to neuvědomí, bude se opakovat znova. Když se tyto hodnoty nepředávají dále, postupně se zapomínají, takže každá generace může té další předat méně a méně. Mladí pak tyto ztracené hodnoty hledají na špatných místech, nebo dělají z dříve jednoduchých a samozřejmých věcí, věci zbytečně složité. Společnost je stále vyspělejší a vyspělejší, ovšem jen technicky. Stává se společností technokratickou, bez duchovního a duševního rozměru. Lidé jsou rozumnější, inteligentnější, ale sociálně naopak zaostalejší. Umí lépe používat rozum, ale ztrácí sebereflexi a nejsou, ani nemohou si toho být vědomi.

Hospodářské reformy nemohou mít výraznější a trvalejší žádný účinek, dokud nedojde k obrodě ideové, duchovní, kulturní a mravní a dokud se budou někteří domnívat, že je možné beztrestně okrádat jiné, žít na jejich úkor a ještě na ně svalovat vinu a požadovat od nich nápravu za to, co sami způsobili. Takové reformy pak budou jen dočasným řešením, které drží hospodářství nad vodou, případně prodlužují jeho agónii. Reformy jsou potřeba vždy, ale pokud se nepodaří zabránit rozkrádání veřejného majetku, tak nemají vůbec žádný smysl. Mají pouze citelný negativní dopad na skupiny obyvatel s nižšími příjmy a celou situaci jen zhoršují. To co se totiž ušetří utahováním opasků chudších a postižených lidí - to se zase rozkrade těmi nejbohatšími a jsme tam, kde jsme byli - můžeme začít s novými reformami.

Až narazí světový hospodářský systém na svoji limitující hranici maximálního zvyšování zisků, zkolabuje, což je patrně ostatně i cílem stínové vlády. Zisky nelze zvyšovat donekonečna a okrádat a vykořisťovat jiné také ne. Ostatní stínoví vládcové a projektanti Nového světového řádu se ani netají tím, že je třeba lidskou populaci - v zájmu udržitelného rozvoje - velmi výrazně zredukovat. Hospodářský růst není totiž neomezený, zbytek lidstva nelze zneužívat a okrádat donekonečna a drancovat Zemi také ne. Zdroje a síly jsou omezené.

Určité náznaky kolapsu světového hospodářského systému můžeme vidět již nyní v podobě světové krize, zadlužování, krachu lokálních ekonomik a nyní také v revolučních náladách šířích se také v arabském světě. Ekonomové jsou stále více nervózní a není divu. Je to jen důkaz toho, jak křehký je systém, na kterém tato civilizace funguje. Nyní v podstatě jen čekáme na to, kdy společnost dosáhne maximálního limitu udržitelnosti. Nejen limitu, do kterého jsou lidé ochotni tento systém tolerovat, ale spíše dokud se sám nezhroutí (nebude zhroucen) a limitu, do kterého je člověk ještě schopen mít svůj vývoj a osud této civilizace pod kontrolu.

Daniel Estulin pro Českou televizi o skupině Bilderberg:

Privatizace demokracie a nové revoluce

Pokud si někdo myslel, že po odstranění komunistického režimu přijde automaticky svoboda a vše dobré, byla to velmi naivní představa. A někteří si stále naivní myslí (dnes i Ukrajinci), že zbouráním totalitního režimu a vyhnáním diktátorů jaksi automaticky sama přijde demokracie nebo dokonce ráj na Zemi. Jak bláhová byla tato představa a jaké rozčarování, že se tak nestalo. Ba dokonce, že se lidé mají dnes v mnoha směrech hůře, než před rokem 1989. Ostatně tato naivní představa existuje i v myšlence exportu demokracie do jiných zemí. Když zničíme totalitní režim v těchto zemích a vyčistíme je od diktátorů, přijde do nich automaticky demokracie? Ne. Výsledek může být ještě horší, než stav před tím. Spálená země, rozvrat, chaos, občanská válka...

Demokracie se bohužel musí dlouhodobě a usilovně budovat. Navíc musí být položena na již existujících základech občanské společnosti, které pokud neexistují, je prakticky nemožné demokratický režim zavést. Budování demokracie je to nesmírně těžký boj na dlouhou trať, který, pokud jej prohráváme, nás může vrátit zpět. A nejen to, může dát prostor pro vznik nových falešných autorit, oligarchů moci nebo skrytých manipulátorů, kteří jen čekají na příležitost, aby se otevřeně chopili moci a provedli další puč a kontrarevoluci. Bylo by naivní si myslet, že takové nebezpečí jsme už dávno překonali a že nehrozí. Naopak se domnívám, že je stále aktuálnější.

Základem demokracie je občanská společnost. Pokud ta funguje špatně a k moci se stále více dostávají je ti, kteří na to finančně mají, nastává velký problém. Ten dnes vidíme i v tradičních demokraciích, jako USA. Demokracie se privatizuje, oligarchové se spojují a vytváří novou vedoucí elitu a vládnoucí třídu. Ale je to vlastně základní negativní vedlejší důsledek kapitalismu. Pouze dnes je stále aktuálnější. Ukazuje se, že kapitalismus - nemá-li přerůst v další totalitu, se musí od základů změnit. Otázka je, zda je to vůbec možné. Podle mého názoru ne. Dokud bude existovat princip současné ekonomiky založený na výrobě, zisku a spotřebě.

Jak říká David Icke, odstraněním viditelných nepřátel a komunistického režimu jsme jen umožnili těm neviditelným, aby se chopili moci. Aby se kapitalismus spojil, globalizoval a posílil svoji moc - stal se kapitalismem korporací a Iluminátů, kteří nám vládnou. Zjišťujeme, že ti, co si svobodu nepřejí, jsou stejně aktivní v každé době, ať mají jakoukoliv tvář, masku a jakýkoliv kabát, který není problém pro ně měnit, protože sledují jen svoje zájmy a principy, kterými se snaží nahrazovat ty demokratické. Stále více lidí na celém světě si uvědomuje, že tento systém globálního kapitalismu, který ovládá jen úzká skupina miliardářů, je nadále neudržitelný. Mnoho lidí však bude stále naivně a slepě věřit, že je to jen konspirační teorie a že vznik totality v kapitalismu je nesmysl. Kapitalismus je ale v globálu totalita stejná jako jakákoliv jiná. Má pouze více demokratických prvků - zatím.

To k čemu se blížíme nyní je jen další revoluce - tentokrát revoluce globální. Kapitalistický systém je odsouzen k zániku a rozpadu podobně, jako kdysi komunistický blok. Jen nevíme, jakou cenu bude tato transformace stát a za jak dramatických okolností proběhne. Nelze pochybovat o tom, že největší hráči světa, kteří řídí jeho globální ekonomiku a média, se tak lehce vzdají svých pozic. Právě naopak. V jejich zájmu je zachování současné podoby světa a rozdělení moci, ze které mají zisk. O tuto moc a tento zisk budou bojovat až do konce. Nyní tedy stojíme jen před oním spouštěcím mechanismem, který by spustil lavinu hroucení současného kapitalistického systému.

Globalizace vrcholí aneb porodní bolesti Nového Věku

Všechny války, katastrofy, pohromy, nemoci, vše je pouze předehrou pro uchopení moci, nejen jako následek, ale i jako strategie. Ukazují jen na to, že moc negativních sil slábne a ony si jí chtějí udržet za každou cenu, vývoj však nelze zastavit a současnou podobu světa a rozdělení moci nelze udržet. Všechny tyto věci jsou součástí závěrečné epochy starého věku lidstva této civilizace. Ústředním bodem poselství o příchodu Nového věku však nejsou. Stejně tak ani proroctví o konci světa nemají žádný cíl šířit strach a paniku. Jejich cílem je pouze varovat a připravit lidstvo na tyto události, před kterými stojíme.

V celém vývoji naší civilizace se střídala období více demokratická s těmi méně demokratickými. Nyní, v krátké pauze, kdy jsme si mohli oddechnout po pádu komunismu, nás čeká možná závěrečná fáze - období méně demokratické, ve které bude demokracie pevně sešněrována a hlídána elektronikou, kamerami, čipy a satelity. Pak začne ovšem skutečná svoboda a dlouho očekávaný Nový, zlatý věk lidstva, protože i Nový světový řád (a i veškerá genocida, pokud k ní dojde) je předurčen ke krachu. Vědí to i reptiliáni, kteří usilují o moc. Vědí ale také, že nyní přichází ještě jejich poslední možnost, kdy budou moci svoji moc uplatnit a prosadit. Tedy, alespoň nad částí lidstva, kterou se jim podaří ovládnout a dostat pod kontrolu... Lidstvo vidí jako svůj potravinový a genetický zdroj, který, jak doufají, jim umožní přežít.

Společnost za zenitem - nastavený čas

V současnosti je naše civilizace již za svým zenitem v jakémsi nastaveném čase jejího trvání v současné podobě - jak píše Steve M. Greer. V podobě, která už tu dávno neměla za normálních okolností být. Jinými slovy, že tato civilizace dosáhla svého vrcholu (pokud se týká rovnováhy mezi duchovním a technickým vývojem) někdy na prahu průmyslové evoluce, zániku feudalismu a vzniku kapitalismu. Zatímco do té doby ještě technický vývoj nedosahoval úrovně duchovního, po tomto zenitu jej technický vývoj předběhl a došlo k nastartování relativního duchovního úpadku - od té doby duchovní vývoj společnosti více-méně stagnuje a nijak výrazně se nemění. Rozdíl je právě jen v onom stupni technického vývoje, který je člověk schopen mít pod kontrolou, aniž by mohl být globálně zneužit, aniž byl mohl způsobovat duchovní devastaci a následně rozpad společnosti. Zdá se, že dnes opravdu žijeme v nastaveném čase - na dluh. Nyní je nejvyšší čas dluh splatit, udělat tlustou čáru za minulostí a stát se opravdovými lidmi vědomými si svého lidství, kosmického původu a úkolu. Začlenit se znovu do celku...

Duchovní probuzení - poznání pravdy

I když je to možná paradox, že přes další hluboký pokles morálky a růstu společenské krize současně bude stále více lidí, kteří budou vysoko převyšovat průměr a budou si uvědomovat to, kým jsou a proč na Zemi jsou. Všichni ti budou zvyšovat duchovní vědomí celé civilizace a umožní tak příchod té nové. Ať to bude stát jakoukoliv cenu. Ať už jsme dosáhli dna nebo ještě padáme. Tam kde dochází k úpadku, tam sílí i volání po změně a volání o pomoc. Vlastně bychom mohli říci, že všechno špatné je k něčemu dobré a podobně, že každý úpadek je jen začátkem novějšího a lepšího. Stejně jako i Jidáš posloužil Bohu a jeho plánu, stejně tak Bohu slouží i ďábel. Neexistuje žádná protihodnota zla a negace. Vše negativní je pouze nedostatkem pozitivního - nikoliv jeho opakem. Život je nekonečný a má i nekonečnou a neomezenou moc regenerovat sám sebe. Nelze ho nijak zastavit, ani zničit. Je schopen odstranit vše, co mu stojí v cestě.

Jinými slovy - negace je vlastně motorem evoluce, tím co jí motivuje ke zlepšování. Neexistují žádné konce na věky ani destrukce. I destrukce je jen demolice nebo rozpad něčeho, co dosloužilo nebo bylo neživotaschopné. Nic takového jako zánik něčeho ve skutečnosti neexistuje - slovo zánik nebo smrt musíme nahradit slovem proměna nebo transformace. Takový je život. Všechno má konstruktivní jádro a lze využít k dobru, lze se z toho poučit. A pokud se nepoučíme, přijde další lekce a nová a nová výzva. Dokud se vývoj nepohne dopředu. Vývoj je zákon, bez kterého by neexistoval život, něco co nelze zastavit, pouze dočasně zpomalit, aby pak nabral ještě větší rychlost... Není to zákon silnějšího nebo schopnějšího, jak chápou evoluci ti, kteří neuznávají duchovní hodnoty, ale jen ty mocenské a materialistické. Je to evoluce vědomí.

Pohádka o moci zla

Lidé, kteří vzývají Satana, ilumináti, kteří věří reptiliánům jejich sliby o moci a zisku, kapitalisté, kteří věří, že mohou žít beztrestně na úkor jiných nebo že mohou vykořisťovat Zemi a ovládat jiné, ti všichni žijí v hlubokém omylu. Věří v moc a sílu zla, která je jen přeludem. Věří, že stojí na straně silnějšího, ba dokonce že se mohou stát bohy nebo dokonce Boha dobýt. Jenže zlo existuje jen proto, aby sloužilo k vývoji dobra - jen proto ho Stvořitel nechává při životě a působit. Jakmile ale svůj úkol splní, zlikviduje samo sebe, protože se nebude moci nadále udržet. Zlo je totiž svojí podstatou tak zkažené a zlé, že je neschopné delší existence, jak samo sebe spotřebovává a užírá.

Pokračovat